ArchSpace: Svépomocí opravili středověký dům, dnes se na něj jezdí dívat architekti 

Opustili manažerské posty v korporátech a pustili se do práce vlastníma rukama. Rekonstruování památky manžele nadchlo a jejich entuziasmus přináší své ovoce.

Valerie a David Kozelští jsou nadšenci, kteří před deseti lety koupili v srdci Znojma dům ze 13. století. Ukousli si velké sousto, které se jim však krok po kroku daří zdolávat. Nespěchají, vědí, že všechno má svůj čas. O boutique hotelu Stará pekárna jsme si povídali s Valerií Kozelskou.

Jak začal příběh Staré pekárny?

S manželem jsme žili v zahraničí, hodně jsme cestovali. Právě cesty nám svým způsobem pomohly se zklidnit a rozhodnout se, jak chceme náš život vlastně prožít. Jít tímto směrem a provozovat penzion ale nebyl náš původní plán, bylo to spíš spontánní rozhodnutí. Koupi domu v roce 2015 předcházelo rozhodnutí, že se přestěhujeme na jižní Moravu, do Znojma, odkud pochází můj manžel. Rozjeli jsme tehdy e-shop, který nám umožňoval pracovat z malé vesnice kousek za Znojmem.

Foto BoysPlayNice

Dočetla jsem se, že vaše cesta k této architektonické perle začala náhodně?

Ano, je to tak. Můj muž tehdy hledal nějaký menší domek u řeky Dyje pro svoji maminku a nedopatřením si špatně poznamenal údaje inzerátu. Stále v domnění, že se bavíme s majitelem domu u řeky, jsme od něj do rukou dostali historický průzkum. Až z fotek jsme konečně zjistili, že jde o úplně jiný dům. Ze schůzky jsme si nakonec odnášeli i klíče, abychom si mohli dům projít. Historický průzkum nás okamžitě vtáhl. Zjistili jsme, že dům má pekařskou tradici a absolutně jsme se pro něj nadchli. Dokonce jsme objevili nějaké paralely – i v mojí rodině byli pekaři, můj praděda pekl ve Štramberku štramberské uši. A první majitel domu zapsaný v matrice se jmenoval stejně jako můj dědeček. Takže najednou jsme si tady připadali strašně dobře, jako doma.

Jaké byly Vaše první dojmy, když jste do domu vstoupili?

Když jsme dům začali procházet, měli jsme pocit, že jsme se ocitli v úplně jiném století. Dům byl sice zpustošený, takřka všechno bylo ale zachované – podlahy, futra, většinou i dveře. A protože manžel během studií pomáhal svému tatínkovi opravovat staré domy, byl schopen do toho hned skočit. Byl nadšený, říkal, že to zvládne, že zná technologie, že to všechno umí. Já jsem se tou dobou věnovala opravám starého nábytku, fascinovalo mě to, brousila jsem, natírala. Takže ani já jsem se toho nebála. Jen jsme se strachovali, aby v tom nebyl nějaký háček, protože ten dům se velmi dlouho prodával, několik let. Což nám bylo divné. Nechtěli jsme se ale nechat limitovat obavami a pozvali jsme si statika. Ten nám potvrdil, že dům je ve velice dobré kondici, že tady bez nějakého většího zásahu bude dalších 800 let. Tak jsme do toho šli a dům koupili.

Foto BoysPlayNice

Je neuvěřitelné, jak to do sebe všechno zapadlo. A v podstatě náhodou.

Zapadlo to i na straně mého muže – v jeho rodině byli řemeslníci - tesaři, truhláři. Jeden z jeho dědečků byl vetešník, manžel od něho měl schovaných několik pokladů. Najednou se to všechno hodilo.

Jaké byly Vaše plány?

V době kdy jsme dům kupovali, jsme ještě nevěděli, co z toho bude, to nám ukázal až čas. Nejprve jsme za účelem našeho vlastního užívání zrekonstruovali první apartmán. Když jsme pak ale viděli ten úžasný výsledek, řekli jsme si, že bychom se o něj mohli podělit. Zkusili jsme ho nabídnout k pronájmu a lidé do toho jednoho pokojíčku začali jezdit. Byli nadšení. To nás motivovalo. Manžel se s vervou pustil do další práce, já jsem mu sekundovala. Tenkrát jsme ještě neměli dítě, byli jsme do toho úplně ponoření. Strašně nás bavilo pracovat rukama a vidět výsledky.

Foto BoysPlayNice

Architekty jste si na pomoc přizvat nechtěli?

Ze začátku jsme o tom diskutovali, ale zjistili jsme, jak moc nás rekonstrukce baví a naplňuje. Práci máme rozdělenou – manžel je schopný dělat dispozice, konstrukce, je schopný vést veškeré sítě a plánovat. Já řeším interiéry, materiály, nábytek. Takže jsme se nakonec rozhodli architekty nevyužít a pracovat na domě sami. Teď k nám architekti jezdí a dívají se. Nedávno nám jeden známý architekt dokonce řekl: "To je super, když nemáte školu, tak vás vlastně nic nelimituje." I přesto si občas říkáme, jestli někoho neoslovit, ale většinou nám to architekti, kteří k nám jezdí, rozmlouvají. Říkají, ať nikoho nezveme, že to děláme dobře. Takže v tom pokračujeme.

Všechno řešíte svépomocí?

Je v tom hodně naší vůle a úsilí, postupně jsme si ale samozřejmě na pomoc přizvali řemeslníky a brigádníky. Žijeme na vesnici a mezi sousedy máme například kováře nebo truhláře. Všichni jsou po ruce, což je obrovská výhoda. Těmto povoláním vděčíme za hodně. A pak, v domě jsou některé části, které musí dělat restaurátor. Dům je památkově chráněný.

Foto BoysPlayNice

Jak vám to s památkáři funguje?

První roky byly těžké, teď už se ale vzájemně známe, nebereme si nic osobně. Z počátku jsme na všechno museli mít deset formulářů a i tak nebylo jisté, jestli nám to schválí. V současné době se ale dá říct, že jsou rádi, že to takto opravujeme. My s manželem jsme kolikrát i horší než samotní památkáři – památkář mi řekne: "To vyhoďte," a já – poznamenaná Francií, kde jsem jednu dobu žila – v té věci vidím potenciál.

Rekonstruovat kulturní památku asi není zrovna snadná disciplína?

Fakt, že jde o památkově chráněný objekt, samozřejmě celý proces zpomaluje. Navíc – všechno je zhruba třikrát dražší. Ale my bychom to ani jinak dělat nechtěli. Například okna. Kdybychom sem umístili okno v jedné vrstvě a ne okno dvojité – špaletové, které tady máme, nevypadalo by to hezky. A dům by to jen degradovalo. Už jsme za ty roky naučení, všechny záměry sepisujeme, od památkářů pak dostáváme závazné stanovisko, které je nezbytné pro stavební úřad. Teď už to vnímáme jinak, naše spolupráce je výborná, funguje nám to. Pokračujeme krok po kroku, přišli jsme na to, že domu ta pomalost svědčí.

Foto BoysPlayNice

Takže v pomalém tempu rekonstrukce vidíte i pozitiva?

Ano, některé záležitosti musejí dozrát až časem. Občas tápeme, nejsme si jistí jak dál. Diskutujeme, hledáme východisko, které se nám občas nedaří hned najít. Problém na pár měsíců odložíme, aby si nás pak řešení našlo z ničeho nic samo. Ve snu, v noci. A my jsme najednou přesvědčeni, že je správné. Kdybychom měli hned ze začátku velký kapitál a udělali všechno naráz, bylo by to špatně. Čas tomu prospívá, reakce jsou skvělé.

Mohou se u vás hosté ubytovat celoročně?

Ano, až na dva týdny v lednu, máme otevřeno po celý rok. Ve Znojmě je sezóna od Velikonoc do konce října, v tomto období míváme hodně napilno. Každým rokem se návštěvnost zvyšuje a my jsme rádi, že se o nás dozvídá víc a víc lidí, i v zahraničí. Mimo sezónu ale nebývá zájem velký, takže zimu využíváme k dalším rekonstrukcím, které by se za plného provozu dělat nedaly.

Foto BoysPlayNice

Jak jste s rekonstrukcí daleko?

Dnes jsme ve fázi, kdy je celá hlavní budova opravená, zbývá jen podkroví a hospodářská část. A fasáda – zvenčí můžete mít pocit, že je to pořád ruina (což není úplně záměr, je za tím proces financování a fáze rekonstrukce), takže spousta obyvatelů Znojma možná stále netuší, že tady nějaké ubytování vůbec je. Stále máme na čem pracovat, ale už to není tak, že člověk musí, už je to radost. Už nevadí, když to nebude teď hned. Bude to třeba za rok, za dva.

Je fascinující, že se dům dochoval v tak zachovalém stavu

Je to neskutečné, dochovalo se vlastně všechno. Znojmo zůstalo svým způsobem pozadu, bylo součástí Sudet, komunisté tady naštěstí moc aktivní nebyli. Říká se, že sem jezdili jen pít víno. Díky tomu tady nemáme žádné nevhodné zásahy. V průjezdu našeho domu zůstala sklípková klenba – jedna ze čtyř ve Znojmě. Ta naše je navíc jediná, která je v průjezdu. Z památkového hlediska je nejcennější částí domu srub, ve městě je jedním z posledních. Jde vlastně o roubenku, kde pod barokní omítkou najdeme ranou gotiku. Dominantou Dolního srubu je 800 let starý trámový strop, Hornímu srubu vévodí malovaný renesanční strop s florálními motivy. Stará pekárna je v podstatě takové ptačí hnízdo zkombinované z různých slohů – gotika, renesance, baroko, klasicismus. Další zajímavostí jsou dva sklepy – každý dům ve starém městě má své vlastní podzemní prostory, které jsou napojeny na celé znojemské podzemí. Údajně odtud vede cesta až do Vídně.

Foto BoysPlayNice

Jak se Vám daří skloubit soudobé prvky s historickými kulisami?

Rozhodli jsme se jít minimalistickým stylem. Moc nevymýšlet. Chtěli jsme se k tomu postavit nadčasově, většinou tedy máme bílé stěny, jednoduché podlahy. Za což jsem ráda. S manželem jsme si stanovili pravidla – všechno přírodní. Dřevo, sklo, kámen. Žádné umělotiny, žádné imitace. A pokud by někdy jeden z nás začal sklouzávat k něčemu takovému, tak ho ten druhý usměrní. Tvoří to náš život, takže se o tom spolu opravdu hodně bavíme.

Co se objevilo při archeologickém průzkumu v roce 2019?

Hned z počátku nás archeologové požádali, abychom je kontaktovali, až se při rekonstrukci dostaneme k průjezdu. V domě nebyl zavedený plyn, zatápělo se jen v kamnech, takže když jsme se dobrali k otázce zavedení plynu a kopání, oslovili jsme je. Našli se tu úlomky a střepy nádob, ve kterých se skladovalo obilí a potraviny. Archeologové odhalili i základy domu. Datovali nám letopočet – rok 1290.

A jak je to vlastně ve Staré pekárně s pekárnou?

Pekárna se dochovala také. Je to místnost ve dvorní části, v hospodářské budově. Tam momentálně pracujeme na profesionální kuchyni, abychom mohli hostům nabízet i snídaně. Je tam obrovský komín a původní pec, ve které se po 350 let peklo. Naposledy zhruba před 70 lety. Dřív se ve starém městě žilo jako na vesnici, lidé bydleli v hlavní budově a ve dvorním traktu byla hospodářská zvířata. Někteří lidé v sousedství obdobným způsobem žijí dodnes, má to tady takový krásný kolorit. Je to opravdu autentické.

Valerie Kozelská se narodila v roce 1983 v Ostravě. Odmala byla obklopena uměním, fascinovaly ji staré domy. Vystudovala VŠE a CEMS v Praze, CEMS v Belgii s roční stáží v Paříži. Pracovala na manažerském postu v korporátu. S manželem Davidem žila dva roky na Taiwanu, kde oba studovali MBA. Po návratu do ČR společně založili e-shop, dováželi malá solární zařízení pro kemping. Valerie na Staré pekárně řeší marketing a interiérový design.

David Kozelský se narodil v roce 1975 ve Znojmě. Vystudoval FTVS na UK v Praze. V mládí reprezentoval ČR v rychlostní kanoistice, z několika mistrovství světa si dovezl medaile. Trénuje atlety a spolupracuje s taiwanskou reprezentací. Působil na manažerských pozicích mezinárodních firem. K architektuře měl vždy blízko, na Staré pekárně řeší projekty a povolení.

autor: Zuzana Novoborská 

https://www.archspace.cz/svepomoci-opravili-stredoveky-dum-dnes-se-na-nej-jezdi-divat-architekti